Myšlenky zločince

14. října 2018 v 3:49 | Narya |  Rádoby úvahy, filosofie, názory
Myšlenky plížící se temným bytem v nočním velkoměstě se vlečou stejně jako ranní chodci z klubů. Sousedé poklidně spí ve svých vyhřátých postelích, ale ty, máš mrazivý pocit, mrazivý pocit uvnitř, který až pálí a zvedá ti žaludek. Proč má člověk tak špatnou paměť na tolik vzpomínek, které by si chtěl uchovat, a proč má člověk vůbec paměť, když jeho život trvá poměrně dlouhou dobu, ale je plný změn, na které se nedá, jen tak přivyknout? Máš celý život jít s hlavou pouze otočenou dopředu a ani jednou se neohlédnout, aby jsi se nezranil o svojí minulost? Je jediná cesta smíření se s vlasními činy a přijmutí sebe sama? Ale co když to tak lehce nejde..

Sleduješ fotky, které na tebe z ničehonic vyskakují ať už je to na sociálních sítích nebo při práci a hledání v počítači, v obyčejný čas nemáš chvíli je procházet, ale teď jsou tady, a ty prohlížíš dál, jdeš hlouběji, jdeš níže, jdeš sám..

Spoustu životních změn ve svém životě můžeš ovlivnit, vše svým rozhodnutím, jak jednat v dané situaci, pokud si uvědomuješ, že všechno je jen tvé rozhodnutí, je těžší se smířit s tím, kam tě rozhodnutí dovedlo. O to těžší, když jsi nebyl šťastný předtím, proto jsi rozhodnutí udělal. Kámen, který tě dusil, držel u země sice pukl, ale neodpadl celý, rozdrobil se na kousky, které nedrží pohromadě, kousky které špiní, zbytky a špína zůstaly na svém původním místě. Ať už děláš, prožíváš cokoliv nového, staré kousky tam jsou a nedají se odstranit. Ulevil jsi svojí tíze, ale co když zbytky kamene jsou ostré a zraňují. Říká se, že ostré hrany jim otupí čas, ale jak dlouhé bude čekání, jak dlouho budeš kráčet dál s tíhou nejistoty o správném rozhodnutí, zvlášť pokud tušíš, že nejistý krok by byl i na staré cestě, pokud bys na ní zůstal.

Jsi dostatečně silný změnit všechno okolo sebe a neuhnout z cesty?

Musíš být silný, protože některé změny, se nedají vrátit, čas se nedokáže posunout zpět, nic nemůže být, a také nebude stejné jako bylo. Nekonečný vývoj a postup dopředu.. opravdu? Co, když se mýlíme, co když čas je opravdu Uroboros, had, který se kouše do svého ocasu.., ale jeho měřítko je pro nás příliš veliké.

Pak zřejmě nezbývá než stejně, kráčet dál a věřit, věřit v sebe..

 

Dospělost

28. ledna 2018 v 11:23 | Narya |  Rádoby úvahy, filosofie, názory
Je dospělost neustálé pochybování o správnosti vlastní existence?

Malý princ a liška

27. prosince 2017 v 20:23 | Narya |  Rádoby úvahy, filosofie, názory
Kapitola XXI. Malý princ a liška - Antoine de Saint-Exupéry

"Sbohem…" řekl.
"Sbohem," řekla liška. "Teď ti dám na cestu své tajemství. Je docela prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí."
"Co je důležité, to oči nevidí," opakoval po ní malý princ, aby si to zapamatoval.
"A protože ses své růži tolik věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A protože jsem se své růži tolik věnoval…" opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška, "ale ty na ni nesmíš zapomenout. Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…"
"Jsem zodpovědný za svou růži…" opakoval si malý princ, aby si to zapamatoval.
 


Na háku

1. července 2016 v 23:41 | Narya |  Rádoby úvahy, filosofie, názory
Nevím, kdy se mění láska v rutinu či povinnost. Nevím, kdy se lidé přestávají snažit. Nevím, kdy to jednomu nebo druhému dojde. Nebo.. možná začínám vědět?

Nevím proč nás televize, média, knihy krmí fantaskními příběhy, kterým máme věřit, možná proto, aby nás nekrmily pravým životem, který si nabíráme plnými hrstmi do úst, až se na něm občas začínáme dusit.

Nevím proč nás (ženy) krmí muži nějakým pseudo příběhem ze začátku "vztahu", kdy se o nás zajímají a chtějí s námi trávit čas, aby pak ukázali pravý opak? Proč?

Každá žena by měla předávat moudrost jak přežít s mužem, osobností tak jinak myslící, tak jinak se chovající.
Každý, muž či žena, by si měli uvědomit, že ten druhý není samozřejmostí, že nebude trávit svůj život čekáním na druhého, a že jeho/její přízeň něco stojí, často ne peněz, ale pozornosti a lásky.

Často jsme prý odrazem toho druhého, snažíme se chovat stejně, užívat života stejně, ale i milovat stejně? Systém houpačky, kdy jeden je na vrcholu a druhý k němu vzhlíží, adoruje ho, hýbe kolečkami vztahu, pokud se houpačka houpe rovnoměrně. Snažíme se dojít k rovnováze, kterou je těžké udržet, nespadnout z houpačky, stojí to mnoho sil. Co se stane, když se houpačka na jednom pólu zastaví?

Ve světe, kdy ženy nestojí pouze v pozadí, neběhají za muži, ale uchovávají si svůj život a svojí hrdost, je těžké si uchovat i svého muže, kterého žena miluje? Jak neztratit mužský respekt a lásku? Minulé doby to řešily možná krátkým životem lidí, kdy se stačili oba lidé zamilovat ale již neodmilovat, dříve umřeli, ale dnes? CO máme sakra dělat?

Ne nebudu tu čekat, nebaví mne to, vyčerpává mne to.

Nevím, kam se to podělo, všechno. Respekt, láska, potřeba druhého. Proč je před tebou zeď, která všechny moje slova, činy odráží pryč? Proč si myslíš, že to tak může být?

Kdo je ten kdo má jít a koupit si mozek, milující nebo ten, kdo je milován?

Minulý život

1. června 2016 v 23:36 | Narya |  Deníček/Odpad
Poslední dobou se začínám dívat zpět, za sebe do minulosti. Je to možná dnešním světem facebooku, ale obklopuje mne takový zvláštní pocit, nějaké skončené etapy, nějakého minulého života. Koukám se na cizí tváře, které znám z dětství, ale již několik let jsem je neviděla. Nebo viděla, ale jen tak letmo, že už je vůbec neznám. Všichni jsou tak dospělí. Cestují, pracují nebo studují a mají výsledky. Přemýšlím jestli jsem někde v dáli nezůstala sama.

Poslední dobou mám takový pocit dlužnosti, jestli jsem některým lidem nezavřela dveře ačkoliv oni měli (nebo spíše chtěli? a chtěli vůbec?) žít z druhé strany dveří, v mém životě. Přemýšlím, jestli jsem nezpřetrhala nějaká vlákna kontaktů, tím, že jsem přešla na vysokou školu, do jiného města, vlastně asi do úplně nového života. Možná je to tak s většinou vztahů z dětství, že přetrvají pouze ty, které se opravdu snažíme udržet. Ale je tu ještě ten pocit, jestli jsem se tehdy nechovala špatně k těm lidem, kteří mi tehdy byli blízcí. Je to zřejmě egoistická myšlenka o tom, jak na nás ti lidé dnes vzpomínají nebo spíš, co si o nás myslí. Vzpomínají vůbec, chtějí vzpomínat?


Další články


Kam dál

whee